Karakal žije v Africe a v některých částech Asie. Obývá stepi, savany, lesostepi, polopouště, ale i horské oblasti. Pouštím se vyhýbá z důvodu nemožnosti maskování, i když jsou vybaveni schopností vydržet dlouho bez vody, pouze s tělesnými tekutinami kořisti. Loví především malé hlodavce, ptáky a menší gazely a to v noci, přes den jedině když je chladněji. Stavbou těla se úzce podobá pumě především malou hlavou a velkými končetinami.
Lovec karakal
Disponuje rychlým útočným sprintem, podobně jako gepard, karakal však sprintuje pouze na krátkou vzdálenost. Při lovení ptáků je schopen vyskočit až tři metry do výšky a ptáka odlovit za letu. Patří mezi nejvíce „akrobatické šelmy“, ve vzduchu je schopen být velmi mrštný a obratný. Dokáže též šplhat, často loví plazy na stromech, nebo si kořist na strom vytáhne v zubech.
Ve starém Egyptě byli karakalové znázorňovány na malbách, zřejmě měli pro tamní obyvatelé náboženský význam a pro své mrštné schopnosti, jim byla přisuzována magická moc. V kopkách byla i několikrát objevena mumifikovaná těla karakalů. V Indii byli karakalové chování pro lovecké závody a zábavu sázkařů, využívali se na zabíjení ptáků a zajíců. Tyto zábavy byly nejoblíbenější mezi královskými rodinami a byly uznávány jako „královské sporty“ knížat v 19. a 20. století.  V některých kulturách však lidé tyto tvory považovali za „škodnou“.
caracal kočka
Především zemědělci v Jižní Africe ve dvacátém století ročně zabíjeli kolem 2 500 karakalů. Tyto kočkovité šelmy ohrožuje na výskytu především úbytek jejich životního prostředí a jejich přirozené kořisti. Proto se v krajních případech jejich potravou stane i mnohonásobně větší dobytek, než jsou oni sami.
Mládě karakala se dá velmi snadno ochočit jako domácí kočka. Oproti kočce se však následně můžete využívat jako lovecké zvíře. Pro člověka není nebezpečný ani za situace, kdy je zraněný, nechá si pomoci a člověka nenapadne.

Každý, kdo má jako domácího mazlíčka kočku, moc dobře ví, že tyto naše malé domácí společnice si uchovaly mnoho z rysů svých divokých předků. Stále se však nezná jejich původ. Možná nám ale vědci brzy vysvětlí více z této záhady, která se točí okolo našich chlupatých kamarádek.
modrooká kočka

Přišly z Egypta

Vědci nedávno provedli rozsáhlý průzkum, který se týkal zeměpisného rozšíření rozličných genetických variant koček domácích. Výsledek výzkumu směřuje původ koček na střední východ a co je důležité, skutečně klíčovou roli zde hraje starověký Egypt, coby místo, kde byly kočky vyšlechtěny do podoby domácích koček, jak je známe dnes.
zrzavá kočka

Věčná záhada

Kočky jsou pro vědce tak trochu stále záhadou. Ani dnes nejsou naprosto ochočené, a co víc, jsou často křížené se svou divokou příbuznou, kočkou divokou. Zrovna tak archeologické nálezy nejsou v původu koček stejně jednoznačné. Dlouhou dobu se mělo za to, že kočky byly jako prvními ochočeny Egypťany. Přesto však byl nedávno objeven jistý nález, který tuto hypotézu narušil.  Jednalo se o nález téměř deset tisíc let staré kočky, která se nacházela u lidského hrobu na ostrově Kypr. To by znamenalo, že tato kočka pocházela z mladší doby kamenné. Egyptské kočky jsou staré pouhých pět tisíc sedm set let. Kde a kdy se tedy kočka přidala k člověku, je otázkou.

Starověká kočka plavá

Vědci tedy provedly důkladné testy pozůstatků nalezených koček, a přišli s výsledkem, že pra předchůdkyní naší kočky domácí je kočka plavá. Ta je poddruhem kočky divoké a vyskytuje se v Africe a jihozápadní Asii. Nejsilnější zástupci linie koček domácích jsou též původem ze středního východu. Pravděpodobně se odtud, již od mladší doby kamenné a počátkem zemědělství, kočky rozšířily do světa.
bílá kočka na stromě

Spolupráce

První soužití koček s lidmi bylo nejspíše na základě toho, že se kočky vydávaly za potravou, tedy hlodavci, do blízkosti lidských obydlí.